„Poezie je plná emocí,“ říká mladá básnířka Tereza Vojtíšková z Pardubic

Splnit si sen a vydat vlastní knihu básní. Pro někoho vzdálená představa, pro jiného cíl, za kterým si jde navzdory překážkám. TEREZA VOJTÍŠKOVÁ z Pardubic patří k těm, kteří to nevzdávají. Poezie ji provází od dětství a dnes se snaží prosadit jako mladá autorka na literární scéně. Jak náročná je tahle cesta? Co ji inspiruje a proč věří, že básně mají i dnes své místo? O tom všem jsme si povídali v rozhovoru pro web Kraj pro rodinu.

Touha vydat vlastní knížku

Jak jste se k psaní poezie dostala?

Na základní škole. Byly to spíš dětské pokusy, ale už tehdy jsem si říkala, že bych jednou chtěla vydat vlastní knížku. K poezii mě přivedli rodiče. Táta nám totiž pravidelně před spaním četl Kytici. Nejraději jsem měla Vodníka. To je tak krásná uspávací pohádka! (smích) Kytice je dodnes mou nejoblíbenější knihou.

Co vás na poezii baví? V čem je její kouzlo?

Poezie je plná emocí a dá se s nimi krásně pracovat. Baví mě sledovat, jak na ni lidé reagují – jak se usmívají, dojímá je nebo se úplně ponoří do příběhu.

Setkala jsem se i s názorem, že poezie je jen o emocích a chybí jí děj. I to mě inspirovalo začít psát básně s příběhem. A v tom bych chtěla i nadále pokračovat.

Jak lidé žijí?

Co vás nejvíc inspiruje?

Nejvíc mě inspiruje můj vlastní život a zkušenosti. Píšu o lásce – šťastné i nešťastné – ale také o životě jako takovém. Často přemýšlím nad tím, jak lidé žijí, a přitom svůj život vlastně neprožívají. V mých básních se objevují i témata života a smrti, která souvisejí s tím, čím jsem si sama prošla.

Kdy vám poezie nejvíc pomohla?

Ve chvílích, kdy jsem nevěděla, co sama se sebou a měla jsem toho v sobě hodně. Prostě jsem to ze sebe vypsala na papír.

Mám období, kdy nenapíšu vůbec nic, a pak naopak chvíle, kdy vzniká básní hodně. I proto mohou některé působit smutně nebo depresivně, zatímco jiné jsou naopak velmi veselé.

Básně jako hudba bez doprovodu

Proč by podle vás lidé měli číst poezii?

Už jen kvůli emocím. Spousta lidí má ráda hudbu. A pro mě jsou básně vlastně hudbou bez hudebního doprovodu.

Byla jste ve škole typ, který rád recituje?

Ano. Už na základní škole mi paní učitelka dovolila přednést moje básně při školních vystoupeních. Na střední škole jsem dokonce uspěla v literární soutěži.

To pro vás musela být velká vzpruha.

Určitě. Brala jsem to jako úspěch, který mě posunul dál a dodal mi chuť se poezii věnovat nadále naplno.

Vydat sbírku básní je dnes těžké

Jak těžké je dnes prosadit se s básněmi?

Upřímně – čekala jsem, že to bude snazší. Když jsem dokončila svou první sbírku, oslovovala jsem nakladatelství, ale většina z nich vůbec nereagovala.

A pokud ano, často byla jejich zpětná vazba spíš kritická. Začala jsem proto uvažovat o tom, že sbírku vydám vlastním nákladem, ale pro začínající autorku je to poměrně složité.

Jaké jsou vaše další záliby?

Ráda maluji. Nebo pletu, například ponožky na zimu. Také jsem zkoušela plést košíky. To mě hodně bavilo. Doma teď mám horu košíků a pomalu nevím, co s nimi. (úsměv) Donedávna jsem zpívala ve Vysokoškolském uměleckém souboru Pardubice, a to celých 14 let. Zpěv je moje další velká vášeň.

Je vidět, že jste opravdu hodně umělecky založená.

Umění mi dává strašně moc. Je to způsob, jak prožívat a vyjadřovat emoce – ať už při psaní, malování nebo zpěvu.

Jak si vybíráte, čemu se zrovna budete věnovat?

Podle nálady. Někdy přijdu domů a začnu si zpívat, jindy mám chuť psát nebo malovat. Vždy záleží na tom, co a jak se právě cítím.Začátek formuláře

Výběr z básní

CESTA

1. ČÁST – ČEKÁNÍ

V hloubi lesa na kameni,

tam, kde soutok malých říček

s mechem okolním se snoubí,

v tlamce držíc drobný klíček

ze zlata, jež stříbro vroubí,

temně rudá žába sedí.

Pohledem svým kolkol jímá,

blíže k sobě nožky choulí

v každou stranu hlavou kroutíc;

trpělivě očka poulí

vida světlo teď se hroutíc

– na západ slunce se dívá.

Brouci si večerní ódu pějí,

neznámo o čem je a proč zní,

posmutně, churavě; vítavý žal.

S klidnou a houpavou melodií

slunce se sklání za obzor dál;

kapičky rosy v kapradí tkvějí.

Za noci temné jen sovy šeptají,

co že se chystá navštívit svět

a srdce vložit své v lesní chlad.

Ten drobný, drobounký, nádherný květ

s paprsky slunce moh‘ by si hrát.

Jen neví jak a všichni čekají.

Noc končí, svítá a vše se probouzí,

vše, kromě lesa, jenž dávno rušně žije,

dlouho již čeká, v tom modré zří světlo

– v úsvitu postava z lesní říčky pije.

Na místech, kde předtím vše hojně kvetlo

svou chůzí v trávě pusto vykouzlí.

Neštěstí, smutek, žal a pláč,

pálící slzy na hořících lících

– hledá teď úkryt k hojení ran,

osůbka, jež ptá se proč a nač

podivný hlas v mysli její má stán.

Předtucha probouzí posledních spících.

Smysl již ztratila každičká věta,

k čemu jsou slova, když říci co není?

Vzpomínky zbytečně mysl tíží

a tělo zmáhá tichounké chvění.

V počátku nevratně konec se blíží,

přestože k němu mohou vést léta.

Zklamaná, zničená, zůstat se brání,

odcházeje zří pohledy kradmé,

na cestu dlouhou však vydat se musí.

Žába, jež ví, jak nyň rychle slábne

brzy jí klíček předat zkusí.

– Co není živé se těžko chrání.

Nevidět, neslyšet; ve dne, v noci

lidé ji beze slůvka míjejí,

že si co prostý vzduch jen připadá.

A šťastné chvilky ze snů jí chybějí,

než slunce znovu večer zapadá.

Neznala dříve takový pocit.

Co bylo dříve? Kdo tohle napraví?

Chce se jen hořce, bezděčně smát,

čekání věčné spát jí nedá.

Na cestu dlouhou musí se dát.

něco však dávno, dávno hledá.

Žába jí klíček osudu připraví…

SLOVO

Slovo – značka úspěchu, poklesu i pádu,

těžko hledat potěchu v smyslnosti řádu.

Snáze zdá se spočinout na počátku bytí,

nežli hledat účinnou cestu skrze žití.

Cesta – štěstí nehledá, pouze směru dává,

strmá, prudká, plíživá; valící se láva.

Nechat se vést nad propastí smrt je zcela jistá

– sotva vědět, co že která křižovatka chystá.

Křižovatka – odchylka, naděje i děsy,

malá světlá mýtinka pod černými lesy.

Do paměti bolavě je každý osten vrytý

– z trní, v němž je – údajně – šťastný život skrytý.

Život – světa pravidlo, výsada a zdraví,

v tiché vodě plavidlo smutnou pravdu praví

– o zbabělém pocitu, o chuti říct sbohem,

o mýlivé myšlence, život žeť jen slovem.

NOČNÍ BOUŘE

Až zhasne moře nad mou hlavou,

zafouká vítr a vzduch se ochladí.

Až poslední stříbrná rybka se ukáže,

pak slepý rybář se na měsíc posadí,

na háček prutu návnadu naváže.

Nevida, dívá se, jak hvězdy plavou.

Dávno již na nebi rozhodil sítě,

by rybky zůstaly na místech svých

a září patřily pouze jemu.

Vždyť rád se kochá světly v oblacích

snaže se porozumět všemu.

Oči má lesklé co malé dítě.

Sedě v své stříbrné loďce čaruje,

a prutem ve větru nad vodou mávne.

Světlo rozčísne hladinu noci.

Měsíční světlo teď pomalu slábne,

rybky se zmítají na každém konci.

Očistná chvíle na nebi panuje.

Omamná vůně se line noční tmou,

hvězdy se cákají v černé modři

až padá deštík v kalužích na zem.

Z dálky nyň slyšet jak burácí obři,

modrý blesk v mžicích si hraje na sen.

Co chvíli kolem vše spočne únavou.

NE(ŽIVÁ) DOBA

Mrtvý člověk v živém hrobě,

v živém světě v mrtvé době.

Ať jen svět je tím víc temný,

pokřivený, bez lásky,

jako loutka důvěřivá

hlídá si své provázky.

Provázky, co často ztrácí

v mrtvých světa krajích.

Již se nikdy neobrací

pro své srdce na jih.

Po oblouku druhé míjí

jako havěť světa,

klubko niti sám odvíjí

a provázky splétá.

Mrtvý člověk v živém hrobě,

živý v světě, mrtvý v sobě…