Kurýr má zpoždění v pardubickém divadle: Když se svět rozpadá, nezbývá než se smát

Východočeské divadlo uvedlo světovou premiéru nové komedie Viliama Klimáčka Kurýr má zpoždění. Odvážný titul s nadhledem i dávkou absurdity reflektuje „konec starých časů“.

Text vznikl přímo pro pardubický soubor

Autor napsal text přímo pro pardubický soubor. Některé situace jsou možná na první pohled trochu přitažené za vlasy, ale mají ukázat, že svět, který jsme znali, se mění k nepoznání. A spějí k názoru, že pokud se z toho všeho nechceme zbláznit, musíme se tomu smát.

Hlavní postavou příběhu je Jan (Martin Mejzlík). Kurýr, který rozváží zásilky a zároveň se stará o svou matku, jež trpí Alzheimerovou chorobou (Ludmila Mecerodová). Když jednoho dne nedorazí ošetřovatelka, nezbývá Janovi nic jiného než vzít matku s sebou do práce. Tím se roztáčí kolotoč událostí, v nichž se každodenní realita střetává s absurditou.

Neobyčejné zastávky kurýra Jana

Janovy zastávky jsou všechno, jen ne obyčejné. Potkává lidi, kteří hledají smysl života v nakupování, připravují se na konec světa nebo už dávno ztratili kontakt s realitou. Například survivalista Nepomuk (Alexandr Postler) se na apokalypsu chystá s takovou pečlivostí, až to budí obdiv, soucit i úsměv zároveň.

Podobně vychýlený je též svět dalších postav. Michal Jana Vápeníka o sobě prohlašuje, že je niterný indián, a snaží se porozumět řeči zvířat. Jeho žena Ivana (Petra Janečková) je svéráznou majitelkou salónu PetMemory, který se stará o „poslední věci“ domácích mazlíčků.

Do tohoto světa zapadá také Ela (Eliška Jechová), Janova dcera, která opustila školu a vydala se vlastní cestou. Provozuje mobilní kavárnu a přivydělává si hlídáním Huberta, k němuž má až silně znepokojivé pouto manažer firmy obchodující s umělou inteligencí (Ladislav Špiner). Ten balancuje na hraně vědy a šarlatánství. Dokáže vytvořit Avatara Jiřího (Josef Pejchal), jakéhosi digitálního manžela, který rozostřuje hranice mezi skutečností a virtuálním světem. A to pro loutkářku Julii (Romana Chvalová), jež s láskou vzpomíná na své někdejší úspěchy s Kašpárkem půlpárkem. Dohromady tak vzniká celkem bizarní mozaika lidských osudů.

Viliam Klimáček pojmenovává fenomény dnešní doby bez moralizování. Lidé v jeho hře nakupují také proto, aby zaplnili prázdnotu. Hledají útěchu v technologiích, víře, konspiračních teoriích i v iluzích. Někteří jsou šílení a dělají šílené věci. A přesto v tom všem zůstává cosi lidského…

Komedie o světě, který se rozpadá

Celkově působí Kurýr má zpoždění jako komedie o světě, který se nenápadně, ale nevratně rozpadá. Viliam Klimáček míchá humor s existenciální nejistotou a vytváří koláž postav, které se snaží přežít dobu, jež přestává dávat smysl. Výsledkem je obraz společnosti, jež ztrácí pevnou půdu pod nohama, ale stále si uchovává schopnost smát se sama sobě.

Síla hry spočívá právě v tomhle napětí. Na jedné straně sledujeme sled groteskních situací a bizarních charakterů, na straně druhé z nich neustále prosakuje cosi znepokojivě pravdivého. Motiv „konce starých časů“ tu není velkým dramatickým gestem, ale spíš tichým konstatováním. Jistoty mizí a nahrazuje je chaos i hledání opor. Často dost podivnými způsoby.

Režisér Filip Nuckolls k látce přistupuje s citem. Opírá se o hereckou souhru a nechává smích působit jako obranný mechanismus. A možná i jako jediný způsob, jak si zachovat zdravý rozum ve světě, kde zásilka často nedorazí tam, kam byla původně poslána…