Z polní nemocnice na sopečný ostrov. Dva odlišné světy pohledem Stanislava Havlíčka

Jaké to je pracovat v nemocnici, kde teplota ve stínu dosahuje čtyřiceti stupňů, pozorovat pacienty, kteří přicházejí pěšky desítky kilometrů, a pak si místo návratu domů užít dovolenou v hamace na sopečném ostrově? Farmaceut a humanitární pracovník Stanislav Havlíček provedl návštěvníky Cestovatelského festivalu v Pardubicích dvěma naprosto odlišnými světy. A rozhodně při tom nebyla nouze o drsné příběhy, nečekané zážitky ani humor.

Kongresový sál Paláce Pardubice se na chvíli proměnil v místo, kde se cestování neměří počtem navštívených památek, ale spíš tím, co všechno člověk dokáže vydržet. Stanislav Havlíček nejprve posluchače zavedl do Jižního Súdánu, kde působil v nemocnici organizace Lékaři bez hranic. Potom přišel úplně jiný příběh – Komorské ostrovy, tropický déšť, světlušky, kokosové ořechy a nocování v hamace.

Jižní Súdán: Když je i stín luxusem

První část přednášky nabídla pohled do země poznamenané občanskou válkou, kde se i obyčejné věci stávají každodenním dobrodružstvím. Ve vesnicích zůstávají jako připomínky konfliktu například desítky tun těžké tanky. V nemocnici, kde Stanislav Havlíček pracoval, se zase bojovalo s úplně jiným protivníkem – vedrem, nedostatkem jídla a nemocemi. „Místy tam bylo až sedmdesát stupňů. Ve stínu čtyřicet. Jenže stín člověk většinou nenašel,“ líčil podmínky, které si člověk ve střední Evropě jen těžko představí.

S typickou nadsázkou pak popsal také vybavení nemocnice, které by v našich poměrech asi nikoho příliš nenadchlo. „Měli jsme dokonce jedno nebo dvě okna. Na toaletu to také nebylo daleko. A člověk se mohl opařit tekutým mýdlem. Takže vlastně docela luxusní zdravotnické zařízení.“

Z nemocnice se přitom dostal ven maximálně na jednu či dvě hodiny denně. Na poznávání okolí mnoho času nezbývalo. „Jediné, co jsem mohl pořádně pozorovat, byli ptáci. Volavky tam celou noc nezavřely zobáky,“ vyprávěl.

Syn buvola a další místní speciality

Velkou část vyprávění Stanislava Havlíčka tvořilo setkávání s místními lidmi, především s příslušníky pastevecké komunity Dinků. Ti mají ke svému dobytku mimořádně blízký vztah. Krávy a býci jsou pro ně nejen zdrojem obživy, ale také důležitou součástí společenského postavení a identity. „Mají asi tři sta slov pro krávu nebo býka. A také takzvaná kravská jména. Jedno jsem dostal i já. Jmenuji se Syn buvola,“ pobavil posluchače.

Ti se dozvěděli i řadu pozoruhodností z každodenního života. Děti si vyrábějí autíčka z odpadků, místní si vytvořili vlastní verzi stolního fotbalu – protože běhat za míčem v padesátistupňovém vedru není zrovna ideální sportovní disciplína.

Zaujaly také rozdíly v místních zvyklostech, rituálech a představách o kráse. Součástí některých iniciačních obřadů je například zkouška odolnosti vůči bolesti. A zatímco u mužů je mezera mezi předními zuby považována za znak krásy, u žen se tento ideál podle Havlíčkova komentáře ne vždy podaří naplnit.

Úsměvné historky ovšem střídaly mnohem vážnější příběhy. Rodiny se potýkají s nedostatkem potravin a některé děti přestávají jíst nejen proto, že nemají co, ale také proto, že při dlouhodobém hladovění ztrácejí chuť k jídlu.

Přitom pomoc nemusí být tak drahá, jak by se mohlo zdát. Jeden balíček speciální výživy pro podvyživené dítě vyjde přibližně na osm korun. Celodenní výživa stojí zhruba 25 korun. Částka, za kterou si u nás koupíme drobné občerstvení, může jinde znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Zázrak, který začal šestnácti kilometry pěšky

Jeden z nejsilnějších okamžiků přednášky se týkal porodu, který se odehrál v nemocnici Lékařů bez hranic. Žena přišla pěšky šestnáct kilometrů, aby přivedla na svět své dítě. Šlo o mimořádně komplikované těhotenství, které se navzdory všem očekáváním podařilo dovést až do úspěšného konce.

Po šestnácti hodinách na porodním sále bylo jasné, že běžný porod nepřichází v úvahu. Lékaři se rozhodli pro císařský řez. Pro egyptského zdravotníka, který byl v týmu, to přitom byla vůbec první taková operace v jeho životě.

„Kdyby žena nepřišla šestnáct kilometrů k nám, pravděpodobně by zemřela ona i dítě,“ přiblížil Stanislav Havlíček příběh, který v sobě spojoval bezmoc, odvahu i obrovskou radost.

Ani okolní příroda přitom zdravotníkům život příliš neusnadňovala. I kolem nemocnice se objevovali hadi a štíři. Mezi nejčastější hady patřila zmije útočná, ale nechyběly ani mamby. „Mamba se dokáže plazit rychlostí devatenáct kilometrů za hodinu. To je rychlost letící včely. Té jsem nikdy neutekl,“ poznamenal s humorem, jenž pomáhal odlehčit i jinak dost mrazivé vyprávění.

Nebezpečí představovali také hladoví psi. Když přichází období nedostatku potravin, hladoví nejen lidé, ale i zvířata. A domácí psi pak mohou být nečekaně agresivní. Pokud je navíc zvíře nakažené vzteklinou, může mít i obyčejné pokousání tragické následky.

Komorské ostrovy: Déšť, kokosy a hamaka

Po náročném Jižním Súdánu přišla změna. Komorské ostrovy, sopečné souostroví v Indickém oceánu, se staly místem Havlíčkovy dovolené. Když už byl v Africe, rozhodl se, že nemá smysl letět na pár dní domů a zase se vracet. A tak vyrazil za dobrodružstvím.

Jenže tropický ráj měl vlastní představu o ideálním počasí. Každý den pršelo přibližně čtyři a půl hodiny. Stanislav Havlíček měl obyčejné sandály, věci mu neustále mokly a většinu času trávil v hamace, kterou si půjčil od lékaře Tomáše Šebka. „Stmívalo se už kolem šesté. Ale jednou večer přiletěly miliony světlušek. Vypadalo to jako obří osvícený vánoční stromeček,“ zavzpomínal na jeden z emotivních okamžiků cesty.

K tropické romantice ovšem patřila i trocha opatrnosti. Nad hlavou se totiž neustále vznášely kokosové ořechy. A usínat pod stromem, ze kterého může kdykoliv spadnout pořádně těžký projektil, není úplně bezstarostná záležitost.

Ubytování si našel ve slumu, v jednoduchém plechovém příbytku, který s nadsázkou označil za luxusní. Za jídlo pro patnáct lidí zaplatil v přepočtu asi 150 korun. A pak přišlo překvapení: „Koupil jsem si k tomu ještě čtyři piva. Stála stejně jako jídlo pro patnáct lidí.“

Dvě cesty, jeden velký zážitek

Přednáška Stanislava Havlíčka nebyla jen cestovatelským vyprávěním o vzdálených zemích. Ukázala, jak propastně odlišné mohou být životní podmínky lidí na různých místech světa, jak důležitá je humanitární pomoc a jak moc člověka dokáže změnit setkání s jinou kulturou.

Zatímco v Jižním Súdánu šlo často o záchranu života, na Komorských ostrovech si Stanislav Havlíček splnil svůj dětský sen o životě Robinsona. Bez velkého pohodlí, s hamakou místo postele a s přírodou jako jediným společníkem.

A možná právě v tom spočívalo kouzlo celého večera. Cestování totiž nemusí vždy znamenat pohodlný hotel, perfektní počasí a naplánovaný program. Někdy stačí hamaka, mokré sandály, pár divokých jahod a ochota nechat se překvapit. A jindy zase odvaha být tam, kde na lidském životě záleží každá minuta.