Klíčovou dírkou na divadelním festivalu Regiony: Když muži hrají ženy a naopak

Prestižní mezinárodní divadelní festival Regiony měl zajímavou tečku. Na úplný závěr sezóny přivezlo do královéhradeckého Klicperova divadla komedii Klíčovou dírkou Slovácké divadlo z Uherského Hradiště. Přestože šlo o náhradu původního titulu Tramvaj do stanice Touha, rozhodně vzbudila pozornost.

Hra z prostředí psychiatrické léčebny

Britský dramatik Joe Orton, známý svým ostrým humorem a chutí provokovat, nabízí v této hře pořádnou dávku situačního zmatku, převleků a nedorozumění, navíc s pikantním nádechem. V režii Lukáše Kopeckého se komedie z prostředí psychiatrické léčebny proměnila ve ztřeštěnou přehlídku záměn, přehánění a absurdní logiky.

Jedním z hlavních režijních nápadů je výměna genderových rolí. Ženské postavy hrají muži a mužské ženy. Výsledný efekt je zábavný a v mnoha momentech skutečně pobaví, přesto by možná inscenace fungovala i bez této stylizace. Herci se ale do svých postav opřeli s vervou. V ženských šatech si evidentně užívají svou roli ve zdánlivém zmatku, aniž by se přitom vše zvrhlo v čistou parodii.

Závěr je stejně bláznivý jako vše, co mu předcházelo

Na počátku této potrhlé komedie stojí na první pohled obyčejný pracovní pohovor mezi psychiatrem doktorem Prenticem (Tereza Novotná) a uchazečkou o místo asistentky, slečnou Barclayovou (Jakub Zelinka). On se snaží působit profesionálně, ona vystupuje zdrženlivě. Jenže když se na scéně objeví Prenticeova manželka (Lukáš Matěj), situace se vymkne kontrole a kandidátka na pozici asistentky je téměř bez šatů…

Doktor se snaží své svádění zamaskovat, slečnu schová a později ji vydává za hotelového zřízence. Jenže brzy se objeví skutečný hotelový zřízenec Nicholas Beckett (Kateřina Michejdová), mimochodem milenec paní Prenticeové. Do absurdní spirály klamů a přestrojení vstupuje také doktorka Rance, která provádí na klinice inspekci (Jiří Hejcman), a posléze i policistka Match (Daniel Gajdoš) jako strážkyně zákona.

Dojde i na výstřely a zranění, ale nakonec se všechno – jakž takž – srovná. Závěr je pak stejně bláznivý jako všechno, co mu předcházelo: plný marných snah zamotané situace vyřešit. Nebo se z nich alespoň nezbláznit.

To vše se odehrává ve svižném tempu a režie se snaží, aby ani při vršení absurdností neztratila přehlednost. Scéna Pavla Boráka i kostýmy Lindy Holubové funkčně podporují rychlé změny situací, převleků a nálad. Hudba Maria Buzziho dobře dokresluje atmosféru.

Nový kabát, který se nebojí být trochu bláznivý

Překlad Michaela Žantovského je vtipný. Úprava Jitky Šotkovské a Lukáše Kopeckého zasazuje hru do současnějšího rámce, aniž by ztrácela původní ostrost. Díky formálnímu posunu do „divadla naruby“ dostává inscenace Klíčovou dírkou nový kabát, jenž se nebojí být trochu bláznivý.

Výsledkem je inscenace, která pobaví. Někdy i příjemně překvapí. A především dokazuje, že i starší texty lze pojmout s nápadem a současným divákem v mysli. Ne každému musí sednout výstřední forma nebo komediální přehrávání, ale v rámci žánru šlo o solidní, nápaditě vystavěnou komedii. Festival Regiony na závěr dostal příjemnou dávku britské absurdity s výrazným režijním vkladem a velmi dobrými hereckými výkony.