Do zdravotnictví přivedla Pavla Holana náhoda. Chrudimské nemocnici je věrný už řadu let
Do zdravotnictví přivedla PAVLA HOLANA tak trochu náhoda. „Po gymnáziu jsem zvažoval, kam se budou moje kroky ubírat dál. Měl jsem známou, která pracovala na zdravotnické škole, tak jsem se rozhodl, že tam půjdu na dvouletou nástavbu. Alespoň třeba na rok, že pak se uvidí. No a potom už jsem z rozjetého vlaku nevystoupil,“ usmíval se muž, který v současné době působí jako vrchní sestra na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO) Chrudimské nemocnice.
Střídat zaměstnání? Není důvod
„Člověka musí to, co dělá, bavit. Jinak se taková práce nedá dělat,“ konstatoval zdravotník, který už několik desítek let působí u jednoho zaměstnavatele. „Rozhodně nepatřím mezi ty, co mají pocit, že by se mělo v životě vystřídat více zaměstnání. Já jsem věrný provozům, které se zaměřují na intenzivní péči,“ podotkl Pavel Holan.
Komunikace je velmi důležitá
„Jde o obor, kde je velmi důležitá komunikace, a to jak s pacienty, jejich blízkými nebo mezi zdravotníky. Pokud je člověk sociálně zdatný, může to být velká výhoda pro tuto práci,“ poznamenal dlouholetý zaměstnanec Chrudimské nemocnice, podle něhož je pro práci na ARO důležitá i kvalitní teoretická příprava.
„Těžko může někdo někomu pomáhat, když oboru nerozumí. Člověk se v ošetřovatelství musí neustále vzdělávat. Přicházejí nové postupy, přístupy, přístroje. Pořád je potřeba učit se novým věcem,“ zdůraznil Pavel Holan, jehož v práci naplňuje hlavně to, že může někomu pomoci. „Nejhezčí je, když vám někdo poděkuje za to, že jste mu ulevil od bolesti,“ dodal zdravotník, který nepopírá, že někdy přicházejí i krušné chvíle.
„Stále je potřeba počítat s tím, že v této práci jde o život člověka. Proto musíte být připraveni na akutní stres a nějak se s ním vypořádat. Také pacienti s chronickým onemocněním ve stadiu selhávání vitálních funkcí jsou nároční na psychiku ošetřujícího personálu a mnohdy i velkou fyzickou zátěží,“ přiznal Pavel Holan, pro něhož je nejlepším ventilem široká paleta zájmů.
Původně chtěl být učitelem
„Mám rád sport. Nebo když chci opravdu vypnout, pustím se do nějaké jednotvárné práce, jako je třeba sekání špalků. Případně se jdu hrabat v hlíně,“ usmíval se zkušený zdravotník. „Někdy ale nastanou i chvíle, kdy člověk přijde domů, pustí televizi a s prominutím jen kouká do blba,“ doplnil Pavel Holan, který chtěl být původně učitelem.
„Vždycky mě bavilo předávat někomu znalosti. Jsem rád, že i ve své současné pozici to mohu alespoň částečně dělat,“ podotkl muž působící v ošetřovatelství. „Když jsem začal studovat zdravotnickou školu, byli jsme ve třídě dva,“ zavzpomínal Pavel Holan.
Zástupkyň něžného pohlaví bylo podle jeho slov 35. „Už tehdy bylo cítit, že si tento obor mužů váží. Až jsem měl trochu pocit, že jsem až příliš adorován a že si to snad ani nezasloužím,“ přiznal s úsměvem. „Rozhodně jsem se necítil tak, že by se na mne díval někdo skrz prsty, že působím v ryze ženském oboru,“ pravil Pavel Holan.
Více mužů v ošetřovatelství
„Myslím, že je dobře, že se objevilo více mužů v ošetřovatelství. S ženami se mohou vzájemně doplňovat a vypomáhat si. Například muži mohou přispět třeba tím, že mají větší fyzickou sílu při manipulaci s pacienty, zatímco ženy zase mohou mužům pomoci s činností, která třeba vyžaduje větší trpělivost. Jinak, konkrétně na našem oddělení, klobouk dolů před všemi, co ošetřují pacienty. Přál bych si pro ně co nejvíc vděčnosti a uznání za jejich práci. Je opravdu těžká a odpovědná,“ uzavřel.
