Stopem přes Irák, Írán a Afghánistán. Dobrodružství, které se změnilo v boj o život

Divoké cestování autostopem, 65 vojenských kontrol během tří týdnů v Iráku a nakonec pistole namířená na hlavu. Cesta Šebestiána Boka přes Blízký východ nabídla neuvěřitelná setkání, krásnou přírodu i chvíle, kdy šlo skutečně o život. O své zážitky se podělil s návštěvníky Cestovatelského festivalu v Kongresovém sále Paláce Pardubice.

Jeden z nejhorších nápadů, který kdy dostal

„Je to jeden z nejhorších nápadů vydat se do těchto zemí stopem,“ poznamenal Šebestián Bok. Právě podobná dobrodružství ho ale přitahují. Od čtrnácti let cestuje autostopem, dává přednost nízkonákladovému cestování a během svých výprav poznal desítky zemí. Tentokrát zamířil přes Turecko, Irák a Írán až do Afghánistánu.

Hotely příliš nevyhledává. Raději přespává u místních, v restauracích nebo třeba v mešitách. „Když na jednom místě spí deset tisíc chlapů, kteří chrápou a smrdí jim nohy, je to docela zážitek,“ pobavil posluchače.

Kurdové, ohně a nocování pod širým nebem

Jedním z hlavních cílů cesty byl irácký Kurdistán. Kurdové patří k jeho nejoblíbenějším národů a právě tady chtěl zažít oslavy Nowruzu, perského nového roku, který má pro místní mimořádný význam. Ulice a kopce ožívají, všude hoří ohně, nechybějí ohňostroje a lidé slaví společně.

Šebestián si dokonce pořídil tradiční kurdský oblek. V Kurdistánu ho nadchl také vztah lidí k přírodě. Spaní pod širým nebem je tu naprosto běžnou součástí života.

Došlo i na federální Irák, kde cestovatele čekala jiná realita. Během pouhých 21 dnů projel celkem 65 vojenských kontrolních stanovišť. Získat povolení k pokračování v cestě přitom nebylo vždy jednoduché. Někdy se jednání s vojáky protáhlo, jindy musel čekat, než mu dovolí pokračovat. A občas ho zastavila i příroda – třeba informace, že se na plánované trase pohybuje levhart.

V Íránu noc za tři eura, v Afghánistánu bez hudby

Také Írán mu přinesl řadu nezapomenutelných setkání. V pětimilionovém městě přespával v parku, což přirovnal k tomu, jako kdyby si člověk ustlal u hlavního nádraží v Praze. Za noc přitom někdy zaplatil pouhá tři eura.

Stopování nebylo vždy snadné, ale na místní obyvatele vzpomíná s náklonností. Potkal například muže, jehož otec studoval v Brně. Na Českou republiku měli krásné vzpomínky. „Jen my lidi z Blízkého východu bereme za teroristy,“ poznamenal s nadsázkou i jistou dávkou smutku.

Afghánistán ho lákal dlouho. Země s nádhernou přírodou, spletitou směsicí etnik a odlišnou kulturou ho fascinovala, zároveň ale poznal její tvrdou realitu. Je silně poznamenaná válkami, humanitární pomoc je omezená a život pod vládou Tálibánu se řídí přísnými pravidly. Zakázaná je například hudba.

Zaujala ho i každodennost místních. Spát se dalo dokonce v restauracích. O ženách mluvil s obdivem, zároveň upozornil na jejich složité postavení. Fotografování afghánských žen může mít vážné následky, a proto je třeba respektovat místní pravidla a soukromí.

Pistole u hlavy a patnáct dní, na které nezapomene

Pak ale přišel okamžik, který obrátil celou cestu naruby. Po týdnu putování Afghánistánem byl Šebestián přepaden a okraden. Útočník mu držel pistoli u hlavy, vzal mu sto dolarů, kopal do něj a nakonec ho nechal bez věcí v křoví. Cestovatel tak přišel také o doklady. A právě to byl v zemi ovládané Tálibánem obrovský problém.

Následovalo patnáct dní plných nejistoty. Incident musel nahlásit Tálibánu, absolvoval výslechy a kvůli podezření ze špionáže se ocitl v domácím vězení. Situaci komplikovala skutečnost, že byl bez dokladů a nemohl jednoduše pokračovat v cestě.

Zažil i nátlak, kdy se ho snažili přesvědčit ke konverzi k islámu. K samotnému náboženství nemá negativní vztah. Ale vadilo mu, že ho někdo chce k víře přivést nátlakem.

Jeho pohled na obyvatele Afghánistánu zůstává překvapivě lidský. Nevidí v nich automaticky nepřátele, ale lidi, jejichž životy silně ovlivňují propaganda, strach a nedostatek pracovních příležitostí a financí.

Dobrodružství, které není pro každého

Přednáška Šebestiána Boka nebyla jen přehlídkou exotických fotografií a neobvyklých zážitků. Byla vyprávěním o odvaze, důvěře, kulturních rozdílech a o tom, jak snadno se může dobrodružství změnit v boj o přežití.

Zároveň připomněla, že za titulky o nebezpečných zemích žijí obyčejní lidé se svými radostmi, starostmi a příběhy. A právě kvůli nim se Šebestián na cesty znovu vydává.

Jeho životní motto tomu ostatně odpovídá: „Ber život s lehkostí. Jinak ti ztěžkne.“ Po tom, co v Afghánistánu zažil, dostává tahle věta ještě trochu jiný rozměr.