„Člověk nemůže v životě jenom dostávat. Musí se naučit i brát,“ říká Jiří Macháček

Populární hudební „letka“ Mig 21 zavítala do Pardubic. Při této příležitosti nám její zpěvák JIŘÍ MACHÁČEK poskytl exkluzivní rozhovor. Ten vznikal po cestě z Bohémské hospody, která sídlí na Pernštýnském náměstí, do ABC klubu, kde kapela Mig 21 měla svůj koncert v rámci podzimního turné.

„Uděláme rozhovor po cestě, to jsme ještě nikdy nedělali,“ navrhl Jiří Macháček.

Převezme roli po Bolku Polívkovi?

Právě odcházíme z pardubické Bohémské hospody. Jak si vlastně představujete bohéma?
Jako sebe. Tu doktrínu se snaží ze sebe udělat Bolek Polívka. Všichni víme, že ač je geniální herec, je už na odchodu. A tuhle roli za něj nikdo jiný než já hrát nebude. Navíc pro mě to není role jako pro Bolka. Pro mě je to přirozený postoj.

Jste na to připravený?
Já jsem se tak narodil. Nemůžu být připravenější. Na rozdíl od někoho, kdo se o to snaží, tak já se z toho spíš snažím dostat ven.

Kdo je vlastně bohém?

Záleží také na tom, jakou má člověk představu o tom, kdo bohém vlastně je…
To je pravda.

Tak jak si ho představujete?
To je jednoduché. Člověk si koupí dlouhý kabát, zamračený chodí ulicemi města a dostane na to dotaci. To je podle mě bohém.

To se ale trošku liší od běžných představ o bohémovi…
Nejprve bych chtěl zdůraznit, že já žádnou dotaci nepotřebuji. To říkám předem. Naopak, dnes jsme v Pardubicích i pomáhali. Na náměstí nás požádal pan Martin, jestli bychom mu nekoupili polévku a čaj. To jsme udělali. A právě v Bohémské hospodě. Takže… bohémství má i druhou stranu mince. Člověk nemůže v životě jenom dostávat. Musí se naučit i brát. To je vlastně takové bohémské heslo.

Martinovi scházela polévka a čaj

Kdo je největší bohém v kapele Mig 21?
Klávesista Matej Benko.

A jak se to projevuje?
Má i některé překvapivé projevy. Matej začal v jazzu a teď v tom popu, co hraje s námi, dohání to, co v tom jazzu nestihl. To bohémství. Proto je teď nejintenzivnějším bohémem v kapele.

Procházíme se centrem Pardubic. Měli jste prostor aspoň trochu vnímat atmosféru města?
Chytil jsem poslední „papršleky“ zapadajícího slunce na náměstí, které jsem si vychutnal skryt pod svými slunečními brýlemi na zahrádce kavárničky, jejíž jméno jsem zapomněl. A tam jsem se právě seznámil se zajímavým člověkem – Martinem, Pardubákem, kterému prostě scházela polévka a čaj. A jestli to je pro někoho málo, tak pro mě je to mnoho! Navíc teď procházíme kolem sportovního areálu u sokolovny, kde zrovna hrají zelení proti modrým. Rád bych si vybral tým, kterému budu fandit, ale bohužel se musím soustředit na rozhovor.

Takže vám v podstatě nechtěně bráním od nasátí té pravé pardubické atmosféry…
Náš rozhovor má některé pravidelně opakující se motivy. Když se vždycky ptáte, jestli mám rád Pardubice, tak já nejen, že nestíhám odpovídat, ale ani sát tu pardubickou atmosféru. Ten mediální tlak je takový, že mi to prostě nedovolí. (smích)

Největší šok? Že stále ještě hrajeme

Máte za sebou první koncerty podzimního turné. Co vás na něm zatím nejvíc překvapilo?
Největší šok spočívá v tom, že stále ještě hrajeme. Naše překvapení nekončí tím, že pokračujeme, ale že jsme vůbec dali dohromady nějaké věci. My jsme samozřejmě oživili náš program tím, že jsme škrtli některé písně. Z toho bude divák překvapen. Pak máme jednu novinku. Jenže někteří se ji zdráhají hrát, neboť hudebně je ještě potřeba na ni zapracovat. Ale zároveň ji tu a tam před diváky zahrajeme. Takže je to tak, že část kapely ji hraje a část ne.

A divák to pozná?
Každý divák si stejně na koncert jde pro to své. My ani nemáme žádnou cílovou skupinu, do které bychom se chtěli trefit. Pro nás je divák vůbec jedním velkým překvapením. To, že přijde, koupí si vstupenku a vydrží až do konce našeho programu, bylo pro nás vždycky důvodem k údivu.

Co je cílem u nových skladeb?

Když tvoříte nové skladby, co je vaším cílem?
Neposrat to víc, než je třeba.

Takže nejste ten typ kapely, která by si řekla, že už vlastně nemá cenu hrát nové skladby, když publikum stejně vždycky chce ty známé hity?
Nevím, jakého typu jsme kapela. Ale při tvorbě nových písní některé členy zaráží, jak dlouho to trvá. A jiné zase zaráží to, že vůbec ještě něco vzniklo.

A je to tak, že spíš jsou překvapeni ti mladší členové kapely?
Myslíte mladší členy kapely, jako jsem třeba já?

Třeba.
Takhle… My mladí bychom rádi ještě něco dokázali. To říkám objektivně. Nevím sice přesně co, ale říkám to objektivně…